Co zvrátilo sérii ve prospěch Liberce?
Po čtyřech zápasech byl stav 2:2 a Bílí Tygři odjížděli k pátému zápasu do Sazka Areny v dobré pohodě. Optimismus jim dodávaly zejména dva vítězné zápasy ve Svijanské aréně a hlavně pak jimi předvedená hra. Páté čtvrtfinále však připomínalo ošklivý sen. Porážka 7:2 znamenala, že pokud chtějí Bílí Tygři postoupit, musí zvítězit dvakrát po sobě. To se jim nakonec povedlo a my se podíváme na to, které aspekty dovedly liberecký tým do semifinále play-off.
Byl to opravdu zlý sen. Fanoušci Liberce se vydali do Prahy s tím, že po výkonu, který Bílí Tygři předvedli ve dvou domácích dvou utkáních, by to mohlo v Sazka Areně vyjít. Přišlo však kruté zklamání a nejtěžší porážka Bílých Tygrů v sezóně. Až do půli střetnutí sice Bílí Tygři hráčům Slavie stačili, pak však Růžičkovo komando začalo využívat přesilovky a bylo po zápase. Slavia byla na koni, její tlak téměř neustával a šance z něj plynoucí dokázala proměňovat. Hodně ji k tomu napomáhalo i vyloučení hráčů s tygrem na prsou. Někteří z nich tlak utkání neunesli a tak bývalo chvílemi na trestné lavici vyhrazené hostům pěkně plno. Značně nervózní byl i jindy ledově klidný Milan Hnilička, který si dokonce k dvouminutovému trestu připsal i osobní desetiminutový trest za nesportovní chování. Desítku v zápase vyfasovali také Jaroslav Modrý a Leoš Čermák. Do třetí třetiny pak Hnilička nenastoupil a do série poprvé naskočil Pavel Falta. Slavisté byli v zápase vždy o krok napřed, aktivněji přistupovali k napadání a nutili tak dělat Tygry chyby. I přes krutou porážku zůstávali hokejisté Liberce optimisty a po zápase slíbili, že se do Prahy vrátí k sedmému rozhodujícímu zápasu.
K tomu, aby zůstal jejich sen reálný, museli odvrátit mečbol Slavie a v domácím prostředí bezpodmínečně vyhrát. Na led v zaplněné Svijanské aréně vyjeli Bílí Tygři jako vyměnění. Předchozí debakl byl zapomenut a tygří smečka od počátku zápasu předváděla hru, na kterou jsou jejich fanoušci od začátku sezóny zvyklí. Jejich hru pak podpořil vynikajícím výkonem i Milan Hnilička. Do zápasu vlétli liberečtí hokejisté jako velká voda a obrovským nasazením zdolávali obrannou hráz Slavie. Pražané bojovali, ale domácí se nenechali otrávit a neustále Fraňka vystavovali tlaku. Servírovali libereckým divákům opravdu skvělou podívanou, na kterou nedokázala Růžičkova družina najít protizbraň. Liberecká obrana pracovala na sto procent a pokud se přesto Slavia do nějaké šance propracovala, zasáhl sebejistý Hnilička. Bílí Tygři v celém zápase dominovali a vyhráli 3:1. Stav série byl vyrovnán na 3:3 a kdo z dvojice chtěl do semifinále, musel vyhrát v Sazka Areně. Pro Bílé Tygry to bylo o to těžší, že museli Sazka Arenu dobýt poprvé v historii a po čtrnácti porážkách v řadě vyhrát v Praze.
Před rozhodujícím sedmým zápasem si držela Slavia v Sazka Areně proti Liberci výbornou bilanci, pět zápasů, pět vítězství. Po šesté jim to už nevyšlo. Téměř patnáct tisíc diváků, z toho možná čtyři tisíce z Liberce, bylo svědkem skvělého výkonu Bílých Tygrů a vidělo šokující porážku Slavie 1:5. Pro tým trenéra Palečka to byl vydařený zápas. Tygři přežili počáteční nápor Slavie a pak rychle namíchali smrtící koktejl. Čtyřmi brankami v první třetině prakticky rozhodli utkání. Slavia jistě pomýšlela na zvrat, její snahu ale zmrazil hned na začátku druhé třetiny pátou brankou zápasu Radim Vrbata. Co však přivedlo Tygry k tak suverénnímu výkonu? Především větší bojovnost a neuvěřitelný výkon Milana Hniličky. Bílí Tygři měli větší hlad po puku a hlavně dokázali proměňovat šance. Obrana Liberce byla oproti předcházejícím utkáním v Sazka Areně jako vyměněná. Zápas však rozhodla hlavně psychika. Ve slávistickém táboře panovala před zápasem velká nervozita, kterou ještě prohloubily čtyři liberecké údery, přičemž ten čtvrtý v době, kdy už byli slávisté málem na odchodu do kabin. Za stavu pět nula pro hosty z Liberce už nedokázala Růžičkova parta najít způsob, jak se dlouhodobě dostat před Hniličku. Puky jim odsakovaly od hokejek, přihrávky nenacházely adresáta. Jak je pro hráče Liberce důležité domácí prostředí, není třeba polemizovat. Možná to byl i jeden z důvodů, proč se hrálo hráčům v bělomodrých dresech tak dobře. Liberečtí fanoušci zcela ovládli Sazka Arenu a nezaujatý divák přímého televizního přenosu si mohl myslet, že se hraje v Liberci. Teď pojďme porovnat jednotlivé posty obou soupeřů po posledních třech zápasech série:
Brankáři: Milan Hnilička svého soka předčil
Petr Franěk, slávistická jednička, Růžičkovo komando v rozhodujících chvílích nepodržel. Když to bylo nejvíce potřeba, nedokázal vytáhnout na rozdíl od Hniličky zázračný zákrok, který by udržel tým ve hře a navíc ho psychicky podpořil. V šestém zápase si vybral slabší chvilku při brance Rataje, sedmý rozhodující zápas mu nevyšel už vůbec a ve 14. minutě ho vystřídal Šmíd.
Milan Hnilička chytá v reprezentační formě, což potvrdil i trenér reprezentace a Slavie Růžička, který ho zařadil do nominace na MS světa ve Vídni. Ale i on si dokáže vybrat slabší chvilku. V pátém zápase se nechal rozhodit svým vyloučením a bylo to na něm znát. Jeho zákroky pak postrádaly tradiční jistotu. Ve dvou zbývajících zápasech si ale reputaci značně napravil. Od silného útoku Slavie dostal pouhé dva góly a oba již za rozhodnutého stavu v závěrech zápasu. Skvělými zákroky přiváděl Růžičkovy forvardy k šílenství. Ti už několikrát slavili gól, když kde se vzala, tu se vzala Hniličkova lapačka, vyrážečka nebo jiná část jeho výstroje. Hniličku lze označit za hlavní postavu libereckého postupu do semifinále.
Obrany: Liberecká se výrazně zlepšila
V rozhodujících zápasech dokázali liberečtí beci podat skvělé výkony. Nejprve sice vyhořeli jako celý tým v pátém čtvrtfinále, ve zbývajících dvou utkáních se však dokázali vyvarovat zásadních chyb a pomáhali do úmoru brankáři Hniličkovi. Padali do střel, zlepšili svoji rozehrávku i střelbu. Nejvíce patrná však byla hra v oslabení. Dokázali v ní precizně odebírat kotouče slavistickým hráčům.A obrana Slavie? Jako den a noc. V pátém zápase ve spolupráci s Fraňkem téměř eliminovala liberecký útok, ve dvou zbývajících však byla až příliš propustná. Je pravda, že byla po celou dobu podrobena velkému tlaku, z čehož pramenily její chyby. Obránci Slavie nedokázali reagovat na libereckou rychlou kombinaci a tak často nechali Fraňka na holičkách.
Útoky: Červenobílé pušky utichly
Největší rozdíl mezi oběma týmy hledejme v rozložení střeleckých schopností. Zatímco Slavii táhla trojice Pálffy, Stümpel, Vlasák, pro Fraňka číhalo nebezpečí skutečně z každé ze čtyř řad Bílých Tygrů. Bylo to tak v celé sezóně, takže není překvapení, že v popředí kanadského bodování nenajdeme žádné liberecké jméno. Snad jen mezi střelci září dlouhovlasá kometa Igor Rataj se čtyřmi zásahy.
