Domácí šampionát bude další splněný sen, říká liberecká odchovankyně Švejdová

Liberec - Ženská Euro Hockey Tour se opět po roce koná pod Ještědem. Stejně jako loni u toho nechybí ani liberecká odchovankyně a reprezentační brankářka Viktorie Švejdová, jedna z předpokládaných gólmanek na dubnovém domácím mistrovství světa. Jak se popasovala s přesunem do Švédska, co říká na rostoucí zájem o ženský hokej a jak vnímala natáčení celovečerního dokumentu právě o ženském hokeji?

Začněmě aktuálně. Už v dubnu vás čeká hřeb sezóny v podobě domácího mistrovství světa v Českých Budějovicích. Jak moc se na něj těšíš?
Bude to úžasné! Po olympiádě to bude nejspíš další splněný dětský sen, který člověk má. Každý chce hrát doma a mít tam celou rodinu a všechny kamarády. České publikum je úžasné a na to, kolik velkých turnajů jsem viděla, tak nikde nejsou fanoušci takoví, jako v Česku. V tom jsme suverénně světově nejlepší a měli bychom za to dostat zlatou medaili. Český fanoušek je boží.

Může fungovat liberecká Euro Hockey Tour jako ideální lákadlo na šampionát?
Zčásti ano. Myslím si, že jakýkoliv domácí turnaj je fajn. Lidé to vidí a vnímají, že tu jsme. Liberec je na tohle super místo, je to relativně hokejové město.

V Liberci jsi vyrůstala a teď je sem již druhý rok po sobě zasazena zastávka WEHT. Očekáváš velkou návštěvu své rodiny a známých?
Doufám, že hlavně přijdou! (smích) Určitě dorazí, jak rodina, tak kamarádi. Není to tak, že by museli, ale je samozřejmě fajn, když člověk vidí lidí, které přes rok vidět nestíhá. Když jsme tu hrály loni, tak mi sem přišli spolužáci ze základky, což jsem skoro obrečela, protože to bylo úžasné. Neviděli jsme se hrozně dlouho. Takové momenty jsou moc fajn a je super vidět, že hokej spojuje.

Dokážeš díky tomu, že jsi zde domácí, spoluhráčkám doporučit různé podniky na trávení volného času mezi tréninky, zápasy a dalšími povinnostmi?
Myslím si, že ano. Už když jsme tu byli s týmem loni, tak se mě holky ptaly, kam jít a nejít. Liberec mám podle mě pořád docela zmáknutý. Restaurace máme doma docela rádi a často do nich chodíme, takže to mám v malíku. (úsměv)

Jak velkým benefitem je, že jste obecně jako tým na známém místě a víte, co od něj čekat?
Je super se někam vracet a nebýt tam poprvé. Když někam člověk jede poprvé, tak se s prostředím seznamuje. Takhle už víme, co tady kde funguje. Pomáhá to v tom, kam si dojít na kafe, kam se projít… Máme super hotel a je takové i zázemí stadionu, jako třeba led nebo posilovna.

Viktorie Švejdová na tréninku ve Svijanské aréně; FOTO: Jan Běhounek

Ženský národní tým je poměrně charakteristický tím, že jsou jeho nominace na jednotlivé akce z velké části dost podobné. Pomáhá to lepšímu tmelení party?
Ano i ne. Je to taková mince, která má dvě strany. Hodně pozitivní je to proto, že se spolu spousta holek zná už klidně deset let, protože spolu tak dlouho hrají. Já osobně tu mám spoustu holek, se kterými se známe už od kategorie U15. V tomhle směru je to fajn, protože člověk ty lidi zná, má k nim blízko a pouto je daleko větší, než kdyby se tu pokaždé sešel někdo jiný. Na druhou stranu je potřeba nějaká nová energie a nový náboj. Myslím si, že vždy, když přijde nějaká změna, tak je to relativně vítané, protože se to trochu obmění a je to fajn.

Pojďme ale k tobě a tvým prvním hokejovým krůčkům. Jaké byly?
Můj taťka kdysi dávno hokej hrál. Moc se mi to líbilo a už od malička mě bral na zápasy Tygrů. Přála jsem si to zkusit a když mi byly asi tři, tak jsme se učili bruslit. Potom jsem šla v Liberci do přípravky a už tam zůstala.

Rodiče se nebáli tě dát na hokej?
Vůbec ne. Naši byli vždy hodně podporující a chtěli, ať si vyzkouším, cokoliv budu chtít. To bylo fajn.

Jak jsi vnímala tvé hokejové dospívání v jedné kabině s kluky?
Tím, že jsme spolu vyrůstali už odmala, tak jsme nad tím nějak nepřemýšleli. S víceméně stejným týmem jsme spolu byli od tří let až někdy do dorostu, takže to bylo v pohodě. Samozřejmě tam bylo dost škádlení a často jsme si navzájem dělali naschvály. Ale patřilo to k tomu a bylo to spíš ze srandy.

Během sezóny 2012/2013 jsi naskočila poprvé za Bílé Tygřice. Vybavuješ si tato první utkání?
Upřímně si to moc nepamatuji. Pro mě to byla dobrá zkušenost a zápasy navíc, což chce člověk v jakémkoliv věku. Pamatuji si, že jsme měly super partu, holky byly skvělé a vidím to zpětně jedině pozitivně. Velké detaily si už ale moc nevybavuji.

„Do Švédska jsem vždy chtěla, líbil se mi tamní životní styl.“

Pozoruješ liberecký ženský tým i teď?
Musím se přiznat, že to nesleduji úplně pravidelně, ale mám plus mínus přehled. Některé holky třeba sleduju na Instagramu, nebo kolikrát vidím výsledek. Máme relativně dobrý vztah s Honzou Lucákem (trenér liberecké mládeže a ženské reprezentace U16, pozn. red.), takže když ho vidím, tak se zeptám, jak to jde a prohodíme pár slov. Nemůžu ale říct, že bych to sledovala pečlivě.

Pět sezón po prvních nasbíraných ostruhách u Bílých Tygřic jsi však zamířila do Švédska. Bylo pro tebe jasnou volbou?
Nikdy jsem něměla pocit, že bych chtěla jít na univerzitu do Ameriky. Když jsem byla v dorostu, tak bylo jasné, že v Česku nebudu mít kde chytat, protože je to pro holky s kluky těžký skok. Kluci rostou a jsou silní, takže je to složité. Nebylo vlastně moc na výběr. Bylo tam kromě Finska právě Švédsko a tam jsem vždy chtěla, líbil se mi tamní životní styl. Takže to nakonec bylo celé docela přirozené a nebylo to nějaké velké rozhodování. Přišlo mi, že to tak prostě má být. Rodiče mě v tom podpořili, což bylo super.

Jak vypadaly počátky tvého tamního působení?
Měli jsme to tak, že jsem dostala byt a bydlela jsem tam. První zhruba půlrok jsem byla s jednou spoluhráčkou a potom bydlela sama. Ale vyhovovalo mi to, bylo to super.

Zvládala jsi takovou zásadní životní změnu i přes nízký věk v pořádku?
Myslím si, že ano. Těžší to v tu dobu bylo asi pro rodiče, já si zas tolik neuvědomovala, jak velké nebo náročné to je. Pro mě to bylo super, protože jsem mohla z domova pryč a nikdo mě doma neovlivňoval v tom, co a jak mám dělat, takže jsem byla nadšená. Těžké bylo spíš to odloučení, ne to, jak se o sebe postarat. Nevidět rodiče tak dlouho bylo horší.

V současnosti již vládneš švédštinou velmi dobře. Jak jsi na tom ale byla s jazykem při přesunu do Švédska?
Když jsem tam šla, tak jsem švédsky moc neuměla. V Česku jsem si našla učitelku švédštiny, ale ta mě naučila úplné základy. Myslela jsem si, že něco málo umím, ale pak jsem přijela do Švédska zjistila, že to tak úplně není. (úsměv) Myslím si, že jsem ale mluvila relativně dobře anglicky. Měla jsem rok na to, abych se naučila švédsky a mohla začít studovat na gymnáziu, takže to bylo hodně intenzivní. První rok jsem proto chodila na jazykovou školu a naučila se to.

Viktorie Švejdová v dresu HV 71 hrajícím ve švédském městě Jönköping; FOTO: HV 71

Lze obsáhnout odlišnosti mezi hraním v českých ženských soutěžích versus v nejvyšší švédské lize?
Ani to nejde popsat, je to diametrální rozdíl, ve Švédsku hrajeme profesionální ligu. Nerada to soudím a každý to vidí jinak, ale za mě je to druhá nejlepší liga na světě. Je silná, hraje se spoustu let, má svoje kořeny. Podmínky a hráčky tam jsou úplně jiné a bere se to jako normální práce. Když ve Švédsku řeknu, že hraji hokej, tak všichni počítají s tím, že dostávám výplatu a je to moje jediná práce. V Česku to u žen všichni vnímají jako hobby a bere se to jinak. Švédsko je na tom s tímhle odlišně a nedá se to bohužel srovnat. Byla bych moc ráda, kdyby se to přiblížilo.

Aktuálně působíš v klubu HV 71, který sídlí v Jönköpingu. Jakou podobu zde má tvůj běžný hrací týden?
Každý týden je samozřejmě trochu jiný. Dálkově studuji švédskou univerzitu, takže se většinou kloubí škola s hokejem. Většinou máme dvakrát týdně ranní i odpolední trénink a ostatní dny máme jen odpolední. Ve většině případů se dopoledne učím a dělám si školu a odpoledne trávím na zimáku. Nejčastěji hrajeme v pátek a neděli s tím, že v sobotu je mezi tím trénink. Ať už hrajeme doma, nebo venku, tak je ten týdenní plán vesměs stejný.

Řešíš v rámci své životosprávy hodně výživu?
Razím názor všeho s mírou. Nejsem úplně zastáncem přehrocené výživy nebo přesného měření toho, co kdy sním. Snažím se stravovat zdravě, ale k životu patří i to, že by z něj měla být taky radost. Není na škodu si občas zajít na pivo, dát si pizzu, nebo nějak normálně žít. Člověk se samozřejmě snaží jíst během sezóny zdravě, ale musí si podle mě i dopřát.

Tvým partnerem je rovněž gólman Jan Bednář, jenž působí v ECHL. Poskytujete si vzhledem k vašemu stejnému zaměstnání také reflexi vašich výkonů?
Sledujeme si zápasy a jsme pro sebe navzájem svými největšími fanoušky, ale zpětnou vazbu si úplně nedáváme. Jsem zastánce toho, že by se ti dva měli podporovat, ale pokud se ten druhý vyloženě nezeptá, nebo se o tom nechce bavit, tak je možná trochu nemístné radit, jak má daný člověk hrát.

Zůstaňme ještě v zámoří. Poslední dvě sezóny zde funguje ženská soutěž PWHL, kde aktuálně působí osm Češek. Figuruje právě PWHL i pro tebe jako jedna z možných budoucích destinací?
Člověk by neměl říkat nikdy. Vidím to jako příležitost, ale momentálně jsem spokojená tam, kde jsem. Mám tam školu, za ta léta i domov… Minimálně v následujícím roce rozhodně neplánuji stěhování za moře, ale uvidíme. Člověk by neměl říkat, že by tam chtěl, nebo nechtěl. Co osud přinese, tak to bude.

„Dokument o ženském hokeji? Minimálně povědomí by o něm rozšířit mohl.“

Také díky úspěchům reprezentací budí ženský hokej větší veřejný zájem. Myslíš si, že to může napomoct tomu, aby se vylepšily jeho tuzemské podmínky?
Doufám v to a moc si to přeji pro holky, které v Česku jsou. Znám spoustu mladých holek, které třeba nemají možnosti nebo rodiče, kteří by je dostatečně podpořili na to jít do zahraničí. Je to samozřejmě finančně náročná záležitost, minimálně ze začátku, hlavně v mladém věku, kdy člověk nedostává výplatu, nebo nehraje profesionálně. Je velká škoda, že to tady ještě není. Když se na to podíváte, tak je to docela paradox s tím, jak úspěšný ženský hokej je. Jsme, nebo jsme minimálně byly, TOP 3 ve světě, a základna je tu malá a klubové podmínky nejsou ideální.

A co se týče posunu u národního týmu?
Na reprezentační úrovní se udělal takový kus práce, který si nikdo v mužském hokeji možná ani nedokáže představit. Ještě zhruba pět let zpátky jsme jezdily na akce a kolikrát dostávaly oblečení po chlapech, které zbyly z dvacítek nebo ze seniorské reprezentace a bylo to chudší. Nedávno jsme se o tom s holkami bavily, že teď už naopak nemáme oblečení kam dávat. Máme spoustu sponzorů a je pro nás plný servis. Reprezentační akce už máme ohodnocené i finančně. Co se týče téhle úrovně, tak je to úžasné, ale pomohlo by, kdyby se to tomu přiblížilo i globálně v klubech. Je velká škoda, že když dojdou holky do věku patnácti let, tak moc není co dál. Pokud se chtěji rozvíjet a nemají takové finanční možnosti, tak zůstávají v Česku, kde soutěže nejsou úplně kvalitní a ty holky se tolik neposunou. Ztrácí potom svou úroveň a je to mrhání talentů.

Od minulého mistroství světa vzniká o ženském hokeji dokument. Může podle tebe také on přispět k rozvoji jeho zázemí?
Věřím, že ano, a že to bude mít super odezvu a diváci to pochopí tak, jak si přejeme. Zpráva toho filmu je důležitá - pokrok tu je a je podstatné vidět, že to za to stojí. Ženské sporty obecně jsou částečně nedoceněné a je to za mě škoda. Je tam velký potenciál. Může být spoustu mladých holek, které to uvidí a dostanou náboj k tomu, že to taky zkusí, nebo si řeknou, že se tím dá taky živit. Jsou tu holky z PWHL, na kterou chodí kolikrát až osmnáct tisíc lidí a jsou to úžasné zápasy. Minimálně povědomí o českém ženském hokeji by to rozšířit mohlo. Stejně tak nynější WEHT v Liberci nebo domácí mistrovství v Českých Budějovicích.

Jak vyhovovala přítomnost kamer tobě osobně?
Člověk si zvykne. Ze začátku to bylo chvílemi obtížnější, když chcete mít svůj klid, nemáte třeba úplně dobrou náladu a někdo vám míří kamerou do obličeje. Celá parta kameramenů i režišérky ale byli moc fajn, že to respektovali a stačilo jen říct „Ne, dnes nemám náladu“ a z šatny odešli. Bylo super, jak vstřícní v tomhle ohledu byli. Začátek byl těžší, ale pak jsme si zvykly a oni dělali svou práci tak dobře, že člověk ani nevěděl, že v šatně jsou.

Co bys na závěr vzkázala mladým vyrůstajícím hokejistkám?
Vzkázala bych jim, že jim moc fandím a přeji, aby se jim to povedlo. Ať na sobě hodně pracují a pokud budou mít jakoukoliv šanci, která se zpočátku bude zdát jako šílená, jako třeba někam odejít nebo zkusit něco jiného, tak ať do toho jdou po hlavě. Když by měl kdokoliv potřebu o pomoc, tak se mi může ozvat.

Viktorie Švejdová s další libereckou odchovankyní, útočnicí Terezou Plosovou; FOTO: Jan Běhounek