Jako bratři Sedinové! Dvojčata Diego a Jaromír Pérezovi válí pod Ještědem

Liberec - Vyrůstali ve Španělsku, kde hráli za tamní Barcelonu, teď válí v dresu Bílých Tygrů. V osmé třídě působí dvojčata Jaromír a Diego Pérezovi, první jmenovaný hraje v útoku, druhý naopak brankám zabraňuje. Jak se jim v Liberci líbí a chtěli by jednou být jako Daniel a Henrik Sedinovi?

Rodiče Diega a Jaromíra byli také sportovci. Oba hráli basketbal, maminka vystudovala FTVS a aktuálně učí tělocvik a francouzštinu na základní škole v Praze. Své syny vždy ke sportu vedli a chtěli, aby se mu věnovali. Ve Španělsku společně jezdili lyžovat do Pyrenejí. Je potřeba říct, že kluky baví vše od plavání, přes jízdu na kole, basketbal, fotbal, volejbal i florbal.

Po zjištění, že se v Barceloně hraje hokej, byli jejich rodiče nadšení. Kluci mohli hrát i fotbal, ale rozhodnutí nakonec přišlo na hokej. Bylo to atraktivnější a zajímavější, navíc byla jistota, že dvojčata budou dělat sport pro radost a nebude na ně vyvíjen tlak už odmalička tak, jako kdyby hráli fotbal. Spousta Španělů hokej totiž vůbec nezná a mnozí, kteří na hokej chodili, ani nevěděli, že se hraje i v Čechách.

Kluci mají ještě dva bratry, starší Šimon (15 let) momentálně hraje florbal, malému bráškovi Eliášovi budou čtyři roky. Kuriozitou je, že ve Španělsku je celkem asi 15 hokejových klubů. Nejbližší sídlí dvě hodiny cesty od Barcelony. Dvojčata tedy jezdila na turnaje a zápasy hlavně na jih Francie, což byla kolem čtyř hodin dlouhá cesta.

Jak jste se dostali k hokeji?
J+D: Dovedla nás k němu máma, když nám byli asi čtyři roky. Žili jsme tehdy v Barceloně a trenérem byl táta od kluků, kteří chodili do stejné školy jako my. Hokej hrál i starší brácha a máma nás brala s sebou na jeho tréninky. Nejdřív jsme s ní chodili bruslit na veřejné bruslení. Hokejový klub se jmenuje stejně jako ten fotbalový – FC Barcelona.

Tatínek se narodil ve Španělsku. Jak se vám tam líbilo a máte ke Španělsku blízko?
J: Líbí se nám tam moc. Jezdíme do Španělsky vždycky v létě na prázdniny. Jsme rádi, když vidíme všechny příbuzné a kamarády, které tam máme už od školky.
D: Mně se ve Španělsku taky líbí, ale v tuto chvíli bych se tam už přestěhovat nechtěl.

Neměli jste blíž ve Španělsku k fotbalu?
J+D: Fotbal jsme nehráli, ale zkoušeli jsme basketbal. Pak už to však nebylo možné stíhat současně s hokejem, tak jsme skončili.

A nesnažil se vás vést k fotbalu ani táta?
J+D: Ne, to spíš k basketbalu. Je ve Španělsku hodně populární. A fotbal tam hraje skoro každý, hráli jsme ho skoro každý den po škole s kamarády.

„Blíž než k fotbalu jsme měli k basketbalu, hokej nás ale bavil víc"

Čím vás hokej okouzlil?
J+D: Jednoduše nás to bavilo a byla tam dobrá parta.

Věděli jste vždy, že budete dělat nějakou aktivitu (sport) společně?
J: Ano, vždycky jsme si spolu hráli a dělali všelijaké blbosti.
D: Vždy jsme dělali všechno spolu, takže to bylo i tak nějak přirozené. Akorát ve Španělsku jsme hned od školky chodili každý do jiné třídy. Tam je už od tří let povinné, aby dvojčata nebyla spolu.

V čem je výhodné, když jste na to dva?
J: Máme v sobě oporu. Když se jednomu z nás něco děje, ten druhý ho vždycky chrání.
D: A taky se tak dobře známe, že nám to spolu na ledě jde dobře. Pomáháme si i ve škole, jeden z nás pokaždé ví, co máme za úkol. Takže si celkově navzájem pomáháme.

„Bílí Tygři? Líbí se nám přístup k hráčům"

Jak jste se dostali do pražské Hvězdy?
D: V roce 2012 jsme se ze Španělska přestěhovali do Čech. Rodiče chtěli, abychom byli v nějakém menším klubu a máma znala školu na Dlouhém lánu, kam jsme šli do druhé třídy. Stadion byl hned vedle školy, takže jsme to měli blízko a mohli jsme chodit na tréninky ze školy sami.

Jak se vám v Liberci líbí? Co konkrétně?
J: Je to tu dobrý. Líbí se mi, jak se všichni chovají k hráčům.
D: Je super, že je v Liberci všechno blízko. Trenéři jsou na nás hodní a také se mi líbí dobrovolné ranní dovednostní tréninky.

Žijete na hotelu. Jak je pro vás těžké odloučení od rodiny a jak to s bráchou zvládáte?
J+D: Zatím to zvládáme dobře. Na víkendy jezdíme domů a taky za nám jednou týdně jezdí táta, nebo máma. A máme velkou výhodu v tom, že jsme tu spolu.

Jak je možné, že máte odlišné role? Obránce - útočník?
J: Já myslím, že je to jen náhoda.
D: Trenéři to nějak poznali. Začali jsme takhle hrát už na malé hřiště. Jára se pořád cpal do brány a já jsem to vzadu kontroloval.

Do branky se vám ani jednomu nechtělo?
J: Ano, mě to bavilo. Párkrát jsem si to i zkusil, ale už bylo pozdě na to, být brankář.
D: Ne.

Děláte i ostatní věci společně? Bavíte se hodně a doplňujete se?
J+D: Ano, určitě. Máme i stejné kamarády. Ve volném čase jsme taky pořád spolu, i když si už někdy lezeme na nervy.

Máte mezi sebou i rozpory?
J+D: Máme, hádáme se celkem dost, každý jsme jiný. Ale pokaždé je to za chvíli zase v pohodě.

V čem si myslíte, že je bráchova největší výhoda? V hokeji (v životě)?
J: Upřímně moc nevím, asi to, že je klidnější. Ale i on se někdy umí pěkně naštvat (směje se).
D: No, momentálně má výhodu v tom, že je větší než já. A je ukecaný, takže když je potřeba se na něco zeptat, většinou to zařídí on.

Chtěli byste být jednou profesionálními sportovci?
J+D: Ano.

Umíte i španělsky?
J+D: Ano, narodili jsme se ve Španělsku a žili tam celkem asi sedm let. Navíc doma s tátou pořád mluvíme španělsky a samozřejmě taky jezdíme do Španělska na prázdniny.

Chtěli byste hrát celou kariéru spolu? (třeba jako bratři Sedinovi)
J+D: Určitě, rádi bychom.