Patrik Maier: Bitkař nejsem, ale nebojím se shodit rukavice
Liberec - Patrika Maiera možná před utkáním s Plzní znal málokdo, při svém třetím startu v extralize se však mladý slovenský bek uvedl ve velkém stylu. Nebál se vyzvat na souboj vyhlášeného ranaře Ryana Hollwega. "Občas je potřeba postavit se za tým," usmívá se Maier.
Byl jsi vždy bitkařem? Nikdy jsem jím nebyl a myslím si, že ani žádným bitkařem nejsem. Nicméně nemám s tím problém. Když je potřeba shodit rukavice, postavím se klidně za tým. I to je zkrátka v hokeji součástí taktiky.
Na druhou stranu vím, že v juniorské zámořské WHL, kde jsi hrál, jsi řadu soubojů absolvoval. Je to tak, měl jsem tam pár bitek. Nebývalo to vyprovokované z mé strany, nicméně když přišla během zápasu nějaká vyhrocená situace a cítil jsem, že je potřeba týmu nějak pomoct právě tímto způsobem, nebál jsem se.
Zato do utkání s Plzní jsi dle spoluhráčů vstupoval s tím, že jsi připraven Ryana Hollwega vyzvat na souboj. Je to tak? Bylo to v plánu, to je pravda. Chtěl jsem se v extralize trošku předvést, udělat si jméno. (úsměv) Ryan Hollweg hraje nepříjemně, zaslouží si, aby se mu někdo postavil. A dopadlo to celkem dobře. Na led jsem jel s cílem ho vyzvat. Už v první třetině jsem ho trochu provokoval, ale dlouho nechtěl. Až jsme na to vlétli ve třetí třetině.
Dá se vůbec nějak na takovéto souboje připravovat? S Honzou Ludvigem na tom pracujeme, ale zase že bych nějak pravidelně trénoval rvaní, to zase ne. O Hollwegovi jsem samozřejmě slyšel, že hraje zákeřně, takže jsem byl připraven se mu postavit.
Rozebírali jste třeba Hollwegovy souboje u videa? Je pravda, že jsme se na něj podívali. (smích) Ale nebylo to tak, že bychom si s elektronickou tužkou rozebírali každý jeho pohyb. Spíš jsme se podívali na video, abych věděl, co mám čekat.
Jak vlastně vypadá takový "bitkařský trénink" s Honzou Ludvigem? Občas se zkrátka na tréninku trošku taháme. Dojde na box a takové ty věci. Je to takové příjemné zpestření, nasadíme boxerské rukavice a pustíme se do boje. (úsměv)
Od vyhlášeného ranaře, kterým sám Jan Ludvig býval, to musí být velká škola? Jistě. Mám to rád. Vlastně s tím přišel on sám, že bychom s tím mohli něco dělat. Vždyť hrál NHL, nebál se tam shodit rukavice, takže se od něj máme v tomto ohledu co učit. Hrál tvrdě, o což se také snažím, takže mi dává spoustu rad z toho, co se naučil. Pomáhá mi to.
Jak nakonec došlo k tvému souboji s Hollwegem? Zákeřně dohrál Lukáše Dernera. Tak jsem si ho sebral a pustili jsme se do sebe. Vyloženě si o to koledoval. Ani to tolik nebolelo. (úsměv) On je prostě bijec. Shodí rukavice a bije, na nic se neohlíží. Snažil jsem se na něj použít stejnou taktiku.
Co o podobných hokejistech soudíš? Má zkrátka takový styl hokeje. Dohrává každý souboj, snaží se soupeři hru co nejvíce znepříjemňovat. Pro svůj tým je tím rozhodně platný. Takže je podle mě potřeba, aby se mu někdo postavil a dokázal, že si nenecháme líbit vše. V každém týmu by měl být hráč, který se podobných situací nebojí.
Každopádně jste spolu předvedli divákům pořádnou podívanou. Určitě. Diváci to mají rádi, je to taková show. Kvůli tomu hokej hrajeme, abychom bavili lidi, kteří na nás přijdou. Snad jsem fanoušky nezklamal.
S konečným výsledkem už ale asi nemůže panovat spokojenost? Z naší strany jsme mohli podat mnohem lepší výkon, na druhou stranu jsme od začátku do konce bojovali. Měli jsme se prosadit dříve. Kdybychom v první polovině zápasu proměnili některou ze svých šancí, mohlo to celé vypadat úplně jinak. Nebylo to z naší strany úplně špatné, ale neprosadili jsme se. Plzeň už si pak vedení s přehledem pohlídala.
