Průlomový rok Marka Macháčka: Z farmy až na hranu reprezentace

Liberec - Uplynulá sezóna v podání liberecké mládeže nenabídla jen skvělé týmové příběhy, ale také individuální. Loňský rok asi dlouho nezapomene obránce U17 Marek Macháček. Sezónu začínal na farmě v Lomnici nad Popelkou, postupně se ovšem už v patnácti letech vypracoval do role jedné z hlavních opor našeho dorostu a dokonce se přiblížil k prvním startům za národní tým.

Liberecký odchovanec Macháček se hned v úvodu sezóny zranil a strávil přibližně měsíc na marodce. Tvrdě však pracoval na co nejrychlejším návratu do akce a v polovině října znovu oblékl modrobílý dres. Odstartoval tím téměř dokonalou sérii, v rámci které chyběl až do konce sezóny v liberecké sestavě pouze jednou. Zpočátku nicméně naskakoval spíše jako sedmý bek či ve třetím obranném páru. Ice time tedy nabíral na farmě v Lomnici nad Popelkou, kde měl hodně prostoru i ve speciálních formacích.

27. listopadu zapsal Marek Macháček první vstřelenou branku v extralize, když přispěl k výhře nad PZ Kladno. Tým Milana Plodka a Jiřího Vozáka posléze začala sužovat rozsáhlá marodka, která nicméně dala dostupným hráčům příležitost dostat více času na ledě. Byl to i případ Macháčka – bek s číslem 22 se právě v tomto období chopil role prvního přesilovkového obránce, kterou až do konce sezóny nepustil.

V základní části si Marek Macháček připsal 10 bodů (6+4) ve 28 duelech, v play-off zaznamenal další čtyři asistence. Právě ve vyřazovacích bojích jeho přínos pro tým gradoval. Kromě citu pro kotouč, zodpovědné defenzivní práce a dobré rány od modré totiž uměl také patřičně přitvrdit a zastat se svých spoluhráčů. Vypovídá o tom také bilance +6 v jedenácti zápasech a pouze tři obdržené menší tresty, což je na fyzicky hrajícího obránce velice slušný počin.

Trenér U17 Milan Plodek o Marku Macháčkovi:

"Marek za sezónu udělal z celého týmu pravděpodobně největší výkonnostní progres. Všichni kluci se zlepšili, ale on začínal na pozici osmého až desátého beka a jezdil do Lomnice hrát za béčko. Trpělivě pracoval a čekal na místo. Během sezóny se vypracoval do elitní obranné dvojice a na pozici prvního přesilovkového obránce. Zasloužil si to svojí poctivostí a prací. Je to veselý fajnový kluk, šel si za tím."

Macháčkovy výkony neunikly ani pozornosti koučů reprezentace U17. Liberecký obránce měl blízko k nominaci na přípravné zápasy proti Švýcarsku, nakonec by měl zastávat roli náhradníka. Pokud ovšem bude ve svých výkonech pokračovat, může se stát, že ho v dresu se lvem na prsou brzy skutečně uvidíme.

"Věřil jsem v týmový úspěch, ale nečekal jsem, že se na něm budu moct takhle podílet"

Co se ti nejdříve vybaví, když si vzpomeneš na úspěšnou loňskou sezónu?
Semifinálová série se Spartou, hlavně pak poslední pátý zápas, který jsme prohráli. Všechny nás to mrzelo, protože jsme nebyli horším týmem. Měli jsme to zvládnout, ale nájezdy zvládl lépe soupeř.

Na začátku sezóny tě brzdilo zranění. O co se jednalo a jak náročné pak bylo ten rozjetý vlak chytat?
Odehrál jsem jeden soutěžní zápas, na tréninku jsem si pak zranil záda. Dlouho se nevědělo, o co přesně jde, až se na rentgenu zjistilo, že mám posunuté obratle. Naštěstí se to nemuselo operovat. Jednalo se o zranění, kdy jen čekáš a nemůžeš s tím nic dělat. Chodil jsem do Medicalu na rehabilitace a po měsíci jsem začal trénovat. Bylo to těžké, protože kluci měli skvělou formu, a já jsem mezi ně přišel po měsíci bez ledu. Bylo to hodně náročné.

Postupně ses do toho ale dostával. Pomohla ti hodně farma v Lomnici, kde jsi měl velký ice time?
Rozhodně ano. Za Lomnici jsem hrál minimálně jeden zápas týdně, pan trenér Lacek mi tam dával obrovský prostor. Byl jsem na ledě každou přesilovku i oslabení. Hodně mi to pomohlo, dostal jsem se zpátky do tempa. Navíc jsem si tam zkusil některé věci, které se mi osvědčily a postupně jsem si je přenesl i do zápasů v extralize.

Kde podle tebe přišel ten zlom, kdy jsi podobně důležitou roli začal dostávat i v Liberci?
Asi na začátku ledna. Tou dobou jsme měli rozsáhlou marodku, jeli jsme na Spartu a vyhráli jsme tam 7:0. Myslím, že jsem ještě byl ve třetí lajně, ale vybavuji si, že utkání se mi povedlo. Další zápas jsem proti Karlovým Varům dostal šanci ve druhé lajně, což pro mě bylo něco nového. Zatímco ve třetí formaci jsme se snažili góly hlavně nedostat, ve druhé už se od nás více očekávalo, že se sami prosadíme. Nastupoval jsem vedle Kuby Ehrenbergera, což pro mě bylo super, je to skvělý obránce. Myslím, že jsem dokonce vstřelil branku, za což jsem byl moc rád, protože jsem trenérům chtěl důvěru oplatit. Za dva dny jsme pak jeli do Mladé Boleslavi, kde jsem nastoupil v první formaci, na první přesilovce. Tyhle tři duely pro mě byly největší zlom.

Jaký vliv měla nová role na tvoji psychiku?
Přiznám se, že ze začátku jsem z toho byl spíš nervózní. Před zápasem s Karlovými Vary to ještě šlo, říkal jsem si, že druhá lajna je v pohodě. Před utkáním v Boleslavi, kde jsem hrál v první formaci, jsem ale byl už od nástupu do autobusu strašně nervózní. (úsměv) Všechno se mi klepalo, potil jsem se, pamatuju si to doteď. (smích) Po pár střídáních to ze mě ovšem úplně spadlo. Hodně mi pomohl i Matouš Jakubec, se kterým jsem hrál ve dvojici. Od té doby už to bylo v klidu.

Přišly tyhle příležitosti v pravou chvíli? Do startu play-off zbývaly dva měsíce, měl jsi čas formu ještě vyladit a sžít se s tím.
Určitě. Stihl jsem nabrat fyzičku, která mi po zranění chyběla a cítil jsem se čím dál lépe. Myslím si, že kdybych tu šanci nevyužil, později už by to pro mě bylo hodně těžké. Před play-off už se do sestavy obvykle tolik nezasahuje.

Jak sis užil play-off? Nejen výsledkově, ale i celkově z hlediska atmosféry v týmu?
Bylo to pro mě neskutečné. Na začátku sezóny jsem byl "na kameře," zápasy jsem natáčel. Najednou jsem byl každou vteřinu s týmem, prožíval jsem to úplně jinak. Atmosféra v kabině byla neskutečná, naši lídři nás dokázali do utkání skvěle dostat a bylo nepředstavitelné, že by kdokoliv cokoliv vypustil.

Zmiňoval jsi vliv lídrů, od nové sezóny bys však asi měl patřit mezi hráče, kteří tuhle roli od starších převezmou...
Bude to pro mě něco nového. Vnímám, že se očekává, že se mezi lídry zařadím a chci, aby se mi to povedlo.

Bronzové medaile, do toho obrovský výkonnostní skok. Věřil bys před sezónou, že něco podobného může přijít?
Věřil jsem, že uděláme týmový úspěch a vybojujeme medaili. Nečekal jsem ale, že se na tom budu moct takhle podílet. Spíš jsem předpokládal, že budu působit ve třetí lajně, občas možná ve druhé. Ale že budu nastupovat v první formaci a na první přesilovce, to jsem si nedokázal představit.

Trenér Milan Plodek tvůj progres vyzdvihl v posezónním rozhovoru. Jaký to byl pocit přečíst si takovou odezvu?
S trenéry jsme se na tohle téma bavili už před play-off, když si mě pozvali na pohovor, kde mě seznamovali s novou rolí a říkali, jak jsou za můj pokrok rádi. Když mě trenér vypíchl po sezóně, opravdu jsem si to vzal k srdci. Byla to pro mě velká motivace i směrem k novému ročníku.

Aktuálně za sebou máte několik týdnů obvykle nepopulární suché přípravy. Jaký vztah k ní máš ty?
Přiznám se, že ji moc rád nemám. (úsměv) Hodně jsme běhali dlouhé tratě, na druhou stranu mě to baví v posilovně. Musím ale říct, že se nám trenéři snažili přípravu zpříjemňovat. Měli jsme tam bazén nebo herní týden.

Věříš i pro novou sezónu v týmový úspěch?
Vzhledem k tomu, že jsme minulý rok byli třetí, a teď nás doplnili kluci ročníku 2007, kteří získali republikový titul, věřím, že bychom znovu měli mířit na nejvyšší cíle. Vnímám, že se to od nás čeká. Uděláme všechno pro to, abychom loňský výsledek nejen obhájili, ale ještě vylepšili.

Aktuálně působíš na seznamu náhradníků pro zápasy reprezentace U17 ve Švýcarsku. Je pro tebe nároďák velká motivace?
Je to velký sen. Pro mě osobně i kvůli tomu, že letos jsou na programu skvělé turnaje v zámoří. Moje sestra žije v Kanadě a pokud bych se do reprezentace dostal, mohla by mě po dlouhé době vidět naživo hrát.

O své nominaci do širšího kádru ses přitom dozvěděl docela netradičně...
Přišel jsem do kabiny a kluci mi říkali, že jsem mezi náhradníky pro reprezentaci. Nevěřil jsem jim, protože jsme se o tom už dříve bavili a upřímně jsem to nečekal. Spoluhráči mi pak ukázali pozvánku, to už jsem jim trošku věřit začínal. (úsměv)