Karta hráče
Profil hráče
Narodil se na Slovensku, konkrétně ve Spišské Nové Vsi 6. března 1977. Právě tato data má zapsána ve svém rodném listě liberecký útočník Ľubomír Vaic. Od mládí byl jeho vzorem otec, který hokej také hrával. Nebylo tedy divu, že i Ľubo našel v nejrychlejší kolektivní hře brzy zalíbení. “Chodil jsem na základní školu se zaměřením na hokej. V šesti letech jsem se tam při jednom z náborů dostal a už jsem u hokeje zůstal.“ Zpočátku kromě hokeje stíhal ještě „prohánět mičudu“…“Během základní školy jsem ještě hrál fotbal za jednu z vesnic blízko Spišské. Hokej měl však vždycky jednoznačně přednost. Fotbal byl spíše rekreační záležitost.“ Jeho vzorem byli vždy jemu postavou podobní hráči…“Líbil se mi Theo Fleury či Paul Karya.“Od počátku kariéry ho (možná i díky vzrůstu) stavěli trenéři do útoku. “Celou svou kariéru jsem hrál centra,ale v posledních čtyřech letech mě trenéři staví na křídlo.“ Velkou roli v kariéře Ľubomíra Vaice sehrál trenér Josef Skokan. “Hodně mi pomohl v těch přelomových letech - trénoval mě od třinácti do šestnácti let v Popradu. Řekl bych, že pod jeho vedením jsem nejvíce trénoval a také nejvíce výkonnostně poskočil.“
Jak již bylo řečeno, s hokejem začínal hokejový virtuos ve svém rodišti – Spišské Nové Vsi. “Hrál jsem zde od šesti do třinácti let. Otec, který hokej sám hrával, se mi snažil dávat dobré hokejové rady a hodně mi tím pomáhal.“ Po této hokejové etapě se „Vaicko“ přesunul za hokejem do nedalekého Popradu. “Působil jsem tam od svých čtrnácti do sedmnácti let. Trenér Skokan, na kterého rád vzpomínám, začal v té době trénovat áčko a v šestnácti si mě poprvé vybral mezi muže.“ Na další sezónu se rychlonohý útočník stěhoval zpátky domů do Spišské, ale jeho výkony zabrzdilo vážné zranění. “Zlomil jsem si kotník, a už to vypadalo, že budu muset s hokejem skončit. Byl to pro mě jeden ze zlomových okamžiků kariéry. Naštěstí jsem se dal během dvou měsíců dohromady a vrátil se zpátky do hry. Musím přiznat, že můj doktor byl z toho hodně překvapený… Já jsem však to, že bych také mohl pro zranění s hokejem skončit, nevěděl. Doktor to řekl pouze mamince. Ta mi to svěřila až s určitým odstupem času. “ Následující dvě sezóny odehrál Ľubomír v Košicích a poté se vydal na svojí zámořskou misi. “V Americe to bylo zvláštní. Anglicky jsem neuměl, takže jsem se první tři měsíce dorozumíval hlavně pantomimou. Snažil jsem se domluvit jak jen to šlo, ale většinu času jsem byl ticho. Byla to pro mě ale obrovská zkušenost a nikdy jsem toho odchodu nelitoval.“
Po návratu zpoza velké louže zamířil šikovný útočník opět do Košic. Ovšem už po jedné sezóně vedly jeho kroky zpět do zámoří a výsledkem jeho působení bylo několik zápasů v NHL. “Zahrál jsem si několik utkání za Vancouver, což byla další z obrovských zkušeností.“ Ale opět po jedné zámořské sezóně následoval návrat do Evropy. “Tam začalo moje putování po evropských klubech. Nejprve jsem nastoupil v Berlíně, ale bohužel jsem si po dvaceti zápasech zranil rameno, musel na operaci a do konce sezóny jsem již nenastoupil.“ Po vyléčení zamířil Ľubo do české extraligy, konkrétně na Valašsko do Vsetína. “Bylo to pouze na půl roku, protože Vsetín měl v té době finanční problémy. Už na Silvestra jsem odešel do finské Lappeenranty, kde jsem hrál i v následující sezóně. Ve Finsku se mi líbilo, hokej se podobal tomu kanadskému - hodně se nahazovaly puky a muselo se víc bruslit.“ Další štací hokejového cestovatele byl ruský Magnitogorsk. “Hokejisté většinou na Rusko nadávají, ale já na něj nemohu říci jediné křivé slovo. V Magnitogorsku jsme měli vše, co jsme k hokeji potřebovali – ať už zabezpečení, stravu, ubytování nebo cokoliv jiného. Problémy nebyly ani s výplatou. Narozdíl od jiných ruských klubů se u nás nezpozdila jediná výplata.“ Po ruské misi následovala prozatím poslední zastávka - šikovný útočník zamířil v létě 2004 do Liberce. “Tygři se mnou jednali rychle a korektně. Já jsem chtěl původně ještě zůstat jednu sezónu v Rusku, ale nepohodl jsem se s trenérem Sýkorou, který si přivedl do týmu vlastní hráče a se mnou už nechtěl pracovat. Bavili jsme se s agentem, že bych se rád vrátil do Čech a on přišel s vážnou nabídkou od Liberce. Já jsem toho v té době o libereckém klubu moc nevěděl, ale jednání byla natolik férová, že jsem ani s nikým dalším nezačínal jednat a podepsal smlouvu v Liberci.“
Vaic se stal brzy velkou oporou týmu. V sezóně 2004/2005 zdatně sekundoval zámořským hvězdám v libereckém dresu a natrvalo se zařadil mezi hlavní opory Bílých Tygrů. To potvrdil i v následujícím ročníku, když se až do posledního kola základní části přetahoval o vítězství v kanadském bodování celé extraligy a nakonec skončil o dva body druhý za Sparťanem Markem. Své působení zde hodnotí vcelku kladně.“ V kabině je super atmosféra, nová hala představuje perfektní zázemí pro hráče a neposlední řadě tu máme skvělé diváky. Vše je tady na vysoké úrovni a perfektně zorganizováno. I manželka je tu velmi ráda, oběma se nám tu líbí. Jsme spokojeni i co se týká města, Liberec je super. I to jak je město posazeno do přírody a není to nějaké velkoměsto. To mi hodně vyhovuje… Na druhou stranu, do Prahy je to pouze třičtvrtě hodinky po dálnici.“
Talent Ľubomíra Vaice ale neušel ani slovenským reprezentačním trenérům. Národní dres tak s pravidelností obléká již od šestnácti let! “Prošel jsem všemi mládežnickými výběry od „16“ až po „20“. Dvakrát jsem byl na Mistrovství Evropy do osmnácti, třikrát na MS do dvaceti let. Díky rozdělení Československa jsme nehráli skupinu „A“, ale postupně přestupovali vyšší skupiny. S osmnáctkou jsme se tak dostali z céčka do béčka a o rok později z béčka do áčka. Takže až poslední dva roky za dvacítku jsme hráli „a“ skupinu.“ Ľubo zvládl na vysoké úrovni i přechod mezi muže a tak se mládežnické pozvánky pouze vyměnily za ty seniorské. Jak prozatím hodnotí svou reprezentační kariéru? “Ty akce v sezóně moc nepočítám, na ty chodí výhradně hráči z Evropy. Dvakrát jsem se ale zúčastnil MS. Na tom prvním v Petrohradě jsme prohráli s Čechy ve finále a na druhém v Helsinkách jsme získali třetí místo, když jsme vrátili Čechům porážku a zvítězili.“
Ale ani medaile z MS si Ľubo necení tolik, jako těch několik zápasů v NHL. “Prozatím to rozhodně považuji za svůj největší hokejový úspěch.“
Mezi koníčky sympatického a usměvavého „Vajcka“ patří internet a čtení knih. “Když jsem hrál venku, internet byl mým zdrojem informací z domova. Za svůj největší koníček však považuji knihy, hodně se jim věnuji během cestování nebo přespávání v hotelích.“