Michal Bulíř: Jsem doma! Plzeň byla cenná zkušenost
Liberec – Odchovanec Tygrů Michal Bulíř loni poprvé změnil angažmá v rámci extraligy, když přestoupil do plzeňské Škodovky. V té nakonec odehrál svou životní sezónu, po níž se rozhodl vrátit zpět tam, kde hokejově i lidsky vyrostl, tedy pod Ještěd. „Doufám, že budu týmu pomáhat tak, jako se mi to dařilo v Plzni,“ říká staronová posila.
Jsi zpět mezi Tygry, jaké z toho máš pocity?
Jsem doma. Byl jsem teď rok jinde a rozhodně to pro mě byla dobrá zkušenost. Užil jsem si to, ale nyní jsem rád, že jsem zpět tam, kde jsem vyrůstal.
V Plzni jsi však paradoxně prožil svou životní sezónu. Jaké bylo rozhodování o návratu?
Z tohoto pohledu to bylo složité, ten rok se mi tak podařil. Plzeň o mě dál stála. Já už ale předtím říkal, že chci zkusit jeden ročník jinde a vrátit se do Liberce zkušenější. Jsem rád, že měli Tygři zájem a bylo to oboustranné.
Rozhodovalo i řekněme osobní hledisko? V Liberci jsi strávil takřka celý svůj život.
Mám tu postavený dům. Jsme už čtyřčlenná rodina a v Plzni jsme bydleli v bytě, takže to bylo trochu složitější. V Liberci máme všechno, včetně babiček, dědečků... Rozhodovali jsme taky i s ohledem na děti.
Proč myslíš, že se ti na západě Čech tak dařilo?
Začátek byl tedy trochu těžší, poté si to ale sedlo. Podle mě to bylo dané rolí, kterou jsem dostal. Hra se hodně točila kolem mě. S tím mě tam ostatně přivedli. Hodně jsem byl srovnávaný s Milanem Gulašem, což mě možná trochu svázalo. Nakonec jsem to však pustil z hlavy a soustředil se na sebe. Vedení a trenéři mi věřili a dávali mi prostor, který jsem potřeboval.
Bude tvá role po návratu do Liberce podobná?
Měla by. S Patrikem Augustou už jsme se předběžně bavili o tom, co od naší spolupráce oba čekáme. Doufám, že pomůžu týmu tak, jako se mi to dařilo v Plzni.
S tou jste ovšem vypadli hned v předkole. Co se stalo?
Těžko říct. Důležité bylo, že jsme hodně dlouho drželi místo v elitní čtyřce, které jsme ztratili až v závěru. Měli jsme tou dobou hrozně zranění. Marodil jsem já, Tomáš Mertl i další zkušení hráči. Tím se to hodně zkomplikovalo a bohužel jsme museli do předkola. Že jsme poté vypadli s Mladou Boleslaví? Už jsem to jednou říkal, ten systém je podle mě trochu divně nastavený. Jeden tým bojuje celou sezónu o čtyřku a stojí ho to spoustu sil, druhému je ve výsledku jedno, jestli skončí devátý, nebo dvanáctý... Boleslav neměla v tu chvíli co ztratit a takto to dopadlo.
„Při sledování Tygrů jsem se těšil, až za ně budu moct zase hrát“
Změnilo se v Liberci za ten rok vůbec něco, nebo je vše při starém?
Někteří hráči jsou jiní, není to ale zas tak velký zásah. Jádro je pořád stejné. Kluci, kteří tu působí už delší dobu, zůstali. Stejní jsou i třeba kustodi a realizační tým, takže nepřicházím do ničeho nového. Co se týče lidí, vracím se do známého.
Těšíš se obzvlášť na něco konkrétního?
Jako první mě napadnou liberečtí fanoušci. I když jsem přijel jako soupeř, tak byli moc fajn. Co jsem zaregistroval, tak můj návrat podporují, čehož si moc vážím.
Poté, co ti skončila sezóna, ses přesunul do Liberce a chodil na jeho zápasy. Jaké to bylo?
Měl jsem volný čas, tak jsem se vyrazil podívat. Bylo zvláštní to sledovat. V tu chvíli jsem věděl, že se stanu součástí týmu, zároveň jsem ale byl oficiálně pořád hráč Plzně. Při koukání jsem se každopádně těšil, až budu zase součástí Tygrů.
Byl jsi v hledišti i při pátém utkání se Spartou, které nabídlo tři prodloužení?
Ne. Byli jsme zrovna pryč s rodinou, takže jsem viděl pouze výsledek.
Co vůbec říkáš na tak dlouhé utkání? Pro hráče to muselo být strašně náročné.
Pamatuji si, jak jsme na Spartě hráli dlouhý zápas v mistrovské sezóně. Vím, že to stojí spoustu sil, člověk pak už dostává i křeče. V tu chvíli už je to hodně o vůli a o tom, kdo déle vydrží. Chlapi to podle mě zvládli parádně, nakonec bohužel rozhodla jedna střela, která poslala dál Spartu. Musím ale smeknout klobouk před tím, jak kluci makali a udrželi se soupeřem krok.
Kariéru po prohře ukončil Ladislav Šmíd. Nemrzí tě, že už si s ním nezahraješ?
Určitě, měli jsme spolu výborný vztah. Známe se zhruba od mých šesti let, protože ho trénoval můj děda. Pamatuji si, že jsem s nimi chodil na tréninky a bruslil si tam. Je to škoda, určitě by ještě několik sezón vydržel. Jeho rozhodnutí ale naprosto chápu. Budu mu držet palce, aby byl šťastný on i jeho děti. Rozhodně spolu zůstaneme v kontaktu.
