Redenbach miluje procházky na Ještěd. Nájezdy jsou pro něj psychologická hra

Liberec - Během sezony přišel, aby posílil ofenzivu Bílých Tygrů, které se příliš nevedlo. Z tohoto pohledu má Tyler Redenbach už splněno. Pomohl k tomu jako tvůrce hry, ale také jako střelec důležitých gólů. Liberecké fanoušky si získal i několika proměněnými nájezdy. Jaký má kanadský útočník recept na tuto dovednostní soutěž a co rád dělá ve volném čase?

Tuhle sezónu jsi nájezdový specialista. Co bys k tomu řekl?
Jo, vstřelil jsem pár gólů v nájezdech. Ale bylo tam i pár příležitostí, kdy jsem ujel ve hře a jedno trestné střílení, které jsem neproměnil. Tak se to nesmí přeceňovat. Na druhou stranu musím říct, že se mi v této disciplíně poměrně dařilo i v minulých letech. Vypadá to, že když se vám jednou povede nájezd dát, dostanete sebevědomí, a tak můžete trefovat i další.

Takže letošní úspěšnost není ničím výjimečným?
Nepamatuji si teď přesně, kolikrát jsem vloni jel nájezd, ale až takhle efektivní jsem nebyl. Jeden rok ve Finsku se mi však povedlo proměnit osm nájezdů ze dvanácti. Takže podobnou zkušenost už mám. Rozhodně to pomáhá se sebevědomím.

A víš vždycky dopředu, co uděláš?
Určitě si to pokaždé dopředu promyslím, co chci udělat. Někdy se samozřejmě stane, že gólman reaguje jinak, takže to musím na poslední chvíli změnit. Obvykle to ale provedu tak, jak si předem stanovím.

Gólmani se tak musejí podřídit tobě, je to tak?
Mám v hlavě myšlenku, jak to chci provést a brankáře se snažím přesvědčit, že udělám něco jiného. Třeba že budu střílet do jiného rohu nebo koukám nad lapačku, ale přemýšlím o střele pod vyrážečku. Do toho se je snažím rozhýbat. Je to taková psychologická hra. Gólmani dělají to samé.

Nacvičuješ tyto situace i během tréninku?
Nějaké pohyby zkouším, ale naši brankáři mě vidí každý den, takže většinou vědí, co udělám. Je proto trochu divné dělat pořád to samé dokola na tréninku. Ale ano, občas si zablbneme, i když v zápase je vše samozřejmě jiné.

Co mladíci, nechodí si k tobě pro radu?
Jsou vždy vítáni! Já se třeba hodně naučil tím, že jsem dříve sledoval zkušené hráče. Jak střílí, kam střílí, proč dělají to a to. Tohle mě zajímalo. Pokud tedy za mnou kdokoli přijde a zeptá se, jak to vidím, řeknu, co si myslím. Dám jim zase třeba trošku jiný pohled.

Celou kariéru jsi byl hlavně tvůrcem hry. Tuhle sezonu máš však poprvé více gólů než asistencí. Mění se tvůj styl?
To si nemyslím. Řekl bych, že střílím pořád stejně a i podobně přihrávám. Možná je tam trochu víc štěstí v zakončení. Určitě jsem ale především tvůrce. Vždycky jsem nejraději nahrával a myslím, že je to i má nejlepší hokejová dovednost. Někdy ale přihrávám až moc.

Nenabádá tě Filip Pešán, abys byl více sobecký v útočné třetině?
Honza Ludvig mi furt říká, abych střílel víc, ale s tím se potácím celou kariéru. Pořád mi to někdo připomínal. Někdy je to určitě lepší, protože střela může být i přihrávkou, když to tam spoluhráč dorazí.

A co život mimo mantinely? Jak se ti líbí v Liberci?
Moc se mi tu líbí. Je to krásné město. Miluji hory a Ještěď. Teď tu tedy celkem mrzlo, ale je to super. Byl jsem tu ve svých devíti letech s Honzou Ludvigem, pak jsem tu byl ještě v šestnácti, takže prostředí znám dobře. Jsem rád, že jsem dostal příležitost se sem vrátit. Život tady si užívám.

Máš tu nějaké oblíbené místo?
Našeho psa bereme občas na Ještěd. Je to tam krásné. Procházka lesem, všechny ty cesty a nakonec ten výhled. No a když není počasí, rád relaxuju doma.

Dlouho jsi působil i ve Finsku, mohl bys ten život porovnat?
Finsko je mnohem chladnější a temnější, což není příjemné. (smích) Je to určitě rozdíl. Každé místo má ale své klady i zápory. Moje manželka je Finka, takže tam trávíme také hodně času a mám to tam rád. Každopádně mít tady sluníčko v zimě je parádní.

Máš nějaké oblíbené aktivity kromě hokeje?
Během sezony ani ne. Když není sezona, tak rád hraju golf, kdykoli to jde. Miluju také kempování. Máme takový starý karavan, takže v Kanadě hodně kempujeme ještě s bráchou a rodiči. U toho si hodně odpočinu. Celkově rád trávím čas v přírodě.

V Čechách jsi golf stihl?
Ještě nikdy. Normálně jsem přicházel v září, letos dokonce v říjnu. A během sezony není moc času.

Nejvíc tedy hraješ doma v Kanadě?
Přesně tak. Tam, kde bydlíme, máme deset hřišť, tak je z čeho vybírat. Pravidelně to střídám. Je to tam fajn a už to mám i naučené.

Sledoval jsi vůbec olympijské hry? Co říkáš na Kanadu, která získala bronzové medaile?
Myslím, že to byl úspěch. Každá medaile by byla. Prohráli jsme těžký zápas s Německem, kteří hráli neuvěřitelně. Každopádně bylo to jiné, než když hrají ti nejlepší. To se dme pýchou každý Kanaďan a chceme za každou cenu vyhrát. I já to hodně prožívám. Teď jsem si to na druhou stranu víc užil. Fandil jsem i Finům, u kterých jsem věřil, že by mohli dojít daleko. Sledovat Rusko, jak vítězí, to stojí za prd. (smích)

Němci je přitom ve finále málem přemohli.
Jo, bylo to těsné. Zbývalo jen padesát sekund. Odvedli skvělou práci. Základní skupina se jim přitom moc nepovedla, ale v play-off to rozjeli a zaslouženě získali stříbro.

A tvůj pohled na český tým?
Viděl jsem většinu zápasů a v některých hráli opravdu dobře. V tom utkání o bronz ztráceli a museli celý zápas dohánět, takže to bylo těžké. Měli ale velmi šikovný tým, pravděpodobně lepší než Kanada, jenže Kanada vyhrála.

Co v současnosti chybí českému hokeji?
To nevím. Myslím, že dovedností úroveň je tady vysoká, rozhodně se mohou poměřovat s ostatními, a to i v rámci jednotlivých lig. Ale nejspíš jde o týmovou hru, strukturu, systém, Češi ztrácí v obraně. Nemají takové beky jako Švédové či Finové. Ale je to těsné. Třeba na turnajích jako je olympiáda, může každý porazit každého. Jde o jeden zápas, může rozhodnout štěstí nebo jedno vyloučení. Extraliga je třeba kvalitní soutěž, jsou tady desítky dobrý hráčů. Několik mladých kluků hraje velmi dobře v NHL. V minulosti Finové také nebyli tak dobří, teď mají vynikající generaci. Tak nějak to vypadá, že se to přelévá.